 
| ISLANDSKEJ KRAJ (1996)
termální oblasti
MICHAEL STANOVSKÝ
ISLAND • Reykjavík • Sopky • Termální oblasti • Jezera • Řeky a vodopády V devadesátých letech jsem se dostal na sever Evropy. Vyfotil
jsem tam pár obrázků, v Norsku na černobílý, na Islandu pak barevný film.
Tehdejší fotky nejsou nic moc, ale v našich krajích to byla exotika. Po dlouhých
letech abstinence to pro nás byl celý Sever naprostá exotika, dálava, polární kruh,
nejsevernější místo Evropy. Z nadšení, nevědomosti a zároveň netušených
možností v letech dalších jsem zplodil tyhle stránky „Islandskej kraj“ a „Norské obrázky“, které dnes vzbuzují spíš
úsměv, ale jsou obrazem doby svého vzniku. Tak je tak také berte. Už jsem je chtěl smazat, ale bylo mi to líto. DÍKY.
Od těch dob jsem se tam dostal nesčíslněkrát, vyfotil mnoho lepších fotek, ale to už je jiná kapitola. Třeba to sem dám také.
Nějaké mé čundry do Laponska naleznete tady
www.severskelisty.cz/michalovyexpedice. Geotermálních oblastí je
na Islandu děsně moc. My jsme tou naší Karosou sice nemohli objet
všechny, ale to se asi nedá. Zlé jazyky tvrdí, že stačí (téměř kdekoliv)
zarazit trubku do země, napojit na ní ústřední topení a skleník a je
vystaráno. Ve skutečnosti to nebude tak růžové, v
Reykjavíku čerpají vodu z artézských mnohakilometrových vrtů z
padesátikilometrových vzdáleností, známá geotermální elektrárna s
koupalištěm Modrá Laguna také čerpá termální vodu z artézských studní dva
kilometry hluboko.
Každopádně jde o úchvatné přírodní děje, když chodíte okolo, máte přece
jen takový blbý pocit jako v kotelně, kde kotel odfukuje přebytečnou páru
bezpečnostním ventilem.
|
|
Strokkur
Oblast sirných a teplých pramenu Haukadalur.
Velký Geysir 77 metrů vysoký už negejzíruje byvše ucpán sajrajtem,
hlínou a kamením od turistů. Naposled gejzíroval při výročí
samostatnosti. To do něj nalili asi tunu mazlavýho mýdla, von si
gejzírnul naposled – a teď je z něj jen takový horký jezírko.
Malý gejzír Strokkur tryská co 5 minut do výše asi 30m. Všude kolem
plno čmoudíků, vřících pramenů a sirného smradu. (doplnění 21.
století: při nějakém lokálním zemětřesení se něco hnulo a už zase
gezíruje – sice nepravidelně a ne moc vysoko, ale přece jen)
Jo a kde se bere ta horká voda – vůbec nepochází ze středu země. Je
to obyčejná dešťovka, která se puklinama dostává do hloubky třeba až
nějaké kilometry, ohřívá se o horké šutry, vytváří se pára a ta zbytek
vody s párou a většinou i bahnem nebo sirmými exkrementy žene jinejma
puklinama nahoru. Nic moc, nechat se od toho postříkat. |
|
|
Grjótagjá
Jeskyně Grjotagjá s geotermální vodou.
Je to asi 4 kilometry pěšky od
Mývatnu
mezi nádhernými bizarními lávovými útvary a útvarky. Jeskyně se dělí
na dvě menší, jedné se říká dámská a druhé pánská sekce. Ještě nedávno
sem jezdili turisti a zbohatlíci dělat mejdany a chlastat ledové
šampaňské v horké vodě. Nicméně teplota vody v poslední době stoupla
až na 50 stupňů, takže tam sotva strčíte nožku, aby nesmrděla, než
dorazíte zpět k civilizaci. |
|
|
Námafjall
Mezi Mývatnem a
Kraflou
(cca 30 km) je takový pohoříčko Námafjall z jakési žluté horniny.
Skoro samá síra, geotermální oblast, teplé prameny, čmoudíky. Nahoře
jsou ostrůvky, kde vyvěrá sirný smrad a čmoudíky. Jsou tu nádherný
bahenní krátery mezi 15cm a dvěmi metry. Bahno bublá, smrdí a stříká. Na vršku
pohoříčka Námafjall je sirná oblast. A opět skoro samá síra, termální
oblasti, teplé prameny, čmoudíky a prskající bahýnko. Chodit po tom
jde, trochu se to houpe jako mech nebo rašeliniště. Občas se to (prý)
může i propadnout.
Pod pohoříčkem
kus od parkoviště. Hromada šutrů a z toho jde horká a víceméně
smradlavá pára. To individuum jsem já. Jak vidíte, opravdu stačí
zarazit do země trubku, na to napojit ústřední topení, okolo udělat z
betonu a sopečných šutříků dům, postavit skleník a základ městečka je
hotov. |
|